Lékař se na Rönna

dlouze podíval a řekl: "Pravděpodobnost je malá. Ale má tuhý kořínek a jeho celkový stav je uspokojivý."
Rönn se zarmouceně podíval na pacienta a v duchu se ptal, jak vlastně má člověk vypadat, aby jeho celkový stav byl neuspokojivý nebo dokonce špatný.
Měl pečlivě promyšleny dvě otázky, které si dokonce pro jistotu napsal do notesu.
Ta první zněla: Kdo na vás střílel?
A druhá: Jak vypadal?
I v jiném ohledu byl dobře připraven. Na židli v hlavách lůžka měl položený přenosný magnetofon a přes opěradlo židle si pověsil zapnutý mikrofon. Ullholm se na těchto přípravách nepodílel.
Spokojil se s tím, že ze svého stanoviště u okna Rönna kriticky sledoval.
Bylo za čtyři minuty půl třetí, když se ošetřovatelka najednou nad pacientem naklonila, rychlým, netrpělivým gestem přivolala oba policisty a zároveň zmáčkla knoflík zvonku.
Rönn přispěchal k lůžku a chopil se mikrofonu.
"Zdá se, že se probírá," řekla ošetřovatelka.
V obličeji raněného se cosi změnilo. Oční víčka i chřípí se mu téměř neznatelně zachvěla.
"Ano," řekla ošetřovatelka, "teď." Rönn nastavil mikrofon.
"Kdo na vás střílel?"